Vracet se do Provence
Již jednou jsem zde porovnával starší a novější obrázky pravidelně navštěvovaných míst v kraji Provence a dumal nad tím, jak zub času hlodá tu na stromech, jindy na lidech, případně jak titíž času odolávají. Vracet se do Provence a na Azurové pobřeží, ale i kamkoliv jinam, s sebou nese ono nezbytné hledání a potvrzování minulých dojmů ze stejných míst. Ne že bych programově chodil na stejná místa s předem připravenými obrázky z minula a hledal, co a jak se změnilo. Ale jak tak člověk courá, vždy ho to nějak táhne tam, kde už byl a kde se mu líbilo. A pak pochopitelně (a obvykle marně) pátrá v paměti, zda se vzpomínka shoduje s tím, co právě vidí. Řečeno právnickým jazykem důkazní prostředky lze nasadit až doma, za dlouhých zimních večerů, porovnáváním starých a nových fotografií.
Nečekejte nějaké doklady renovací zásadních památek, jichž je v Provence nepočítaně. Průběžně a citlivě se opravují. Nám v hlavách obvykle natrvalo uvíznou spíš nějaké drobnosti, detaily, z pohledu historicko-uměleckého přímo pitomosti. Jako třeba ty staré židle v Grasse.
Jeden historický objekt tu přece jen uvedu. V Pernes les Fontaines je evidováno více než čtyřicet kašen a fontán, však se město po nich i jmenuje. Jednu z nich Fontaine de Villeneuve na Place Jean Jaures jsme v roce 2018 obdivovali coby bizarní balvan porostlý mechem, po němž stéká čůrek vody. Ani jsme netušili, že to bylo a má být jinak. Ale ten nevinně se tvářící pramínek vody obsahuje tolik uhličitanu vápenatého, že po letech vše, čeho se dotkne, obalí a změní k nepoznání. V roce 2022 už fontána po restauraci vypadala zase tak jak byla původně navržena. Jen té vody se jí nedostávalo. Ne snad proto, že by obyvatelé na kalcinózní vodu zanevřeli, ale kvůli značnému suchu, které v létě 2022 panovalo.
Když jsme v roce 2019 zavítali do Marseille, nemohli jsme se neprojít starým přístavem, kde se každé ráno koná malý rybí trh. Všimli jsme si zde jedné milé malé stařenky, která se zkušeně pohybovala mezi stánky s čerstvě dovezenými rybami. Dokonce jsem si o ní a o Marseillské židli vymyslel příběh.
V roce 2022 jsme ji v přístavu viděli znovu a moje teorie, že zde jen pravidelně nakupuje, dostala trhliny. Stařenka, které je hodně přes osmdesát, se jmenuje Nana. Každý Marseillan ji zná. Však prodávat ryby v přístavu pomáhá již od svých devíti let.
Co může být víc pomíjivé než okamžik, kdy přístavním městečkem Cassis proběhne bílý pes hledající stín? Nebo jen čeká, až páníček na lavičce dopíše esemesku? Rozhodně by mě nenapadlo, že za rok na stejném místě bílého psa potkáme znovu. Je to jeho oblíbené místo, nebo jen čeká, až panička na lavičce dotelefonuje? Už zase plácám, s největší pravděpodobností pes patří tomu pánovi ve světlých šortkách, co provozuje přilehlou restauraci. Ostatně, není na tom nic zvláštního, mohlo se to odehrát kdekoliv jinde. Jenže Provence má na Středoevropana asi magický vliv a vše, co by doma minul, tady vnímá, jako by vypil několik káv a redbullů.
