Vídeň kavárenská

O mém buržoazním dědovi z Tábora se mimo jiné traduje, že se občas po nedělním obědě rozhodl, že s babičkou pojedou na kávu do Vídně. Škodovky v třicátých letech minulého století jezdily sice maximálně stovkou, ale silnice bývaly prázdné a ani průjezd městem nezabral tolik času jako dnes. Kterou kavárnu měl nejraději, se už bohužel nedozvím, ani starý pan Hawelka už nežije, aby si případně rozpomenul na táborského zástupce plzeňských pivovarů.

Sotva jsem se oženil, pokoušeli jsme se s chotí jít v dědových a babiččiných šlépějích, ale orgány státní moci tehdy odmítaly uznat "kafe a sachr dort" jako důvod návštěvy a výjezdní doložku nám nedaly a nedaly. Když už do Vídně a kamkoliv jinam mohli všichni, jezdili jsme kamkoliv jinam, Vídeň se odkládala, vždyť byla přece za humny. A tak až po dlouhých letech nám došlo, jak unikátní zejména pro Čechy zrovna Vídeň je. Rakousko-uhersky blízká i poválečně vzdálená, pečlivě opatrující tradice, které u nás převálcovalo komunistické období a dorazilo divoké podnikání devadesátých let. Ale pojďme už na tu kávu, tlachat můžeme až u ní.

Nečekejte erudovaného průvodce po kavárenské architektuře a gastronomii, autor krajniček se cítí být spíš flanérem, který se rád potlouká po městech, obdivuje a komentuje kde co, aniž tomu nějak hlouběji rozumí. Když už jsme nakousli toho Hawelku, nutno podotknout, že Café Leopold Hawelka vzniklo až roku 1939 a po vypuknutí války muselo být zavřeno, takže pokud děda jezdil na kávu k Hawelkovým, tak jedině do kavárny Alt Wien. Ale v centru města byly a jsou desítky dalších podniků slavných jmen.

Café Landtmann si od roku 1873 hoví v sousedství Burgtheatru, Rathausu a Parlamentu, čímž je dáno, koho tu můžete potkat. Zastupitele a politiky večer vystřídají diváci a herci. Zřejmě i proto sem pravidelně chodíval Sigmund Freud, nacházel tu zajímavé objekty k psychoanalýze. Specialitou je prý Mozartova káva s nugátovým a mandlovým likérem ozdobená šlehačkou.

Kousek za Stephansdómem na Franziskanerplatz si kavárník a herec Hanno Pöschl nechal v roce 1970 navrhnout nejmenší vídeňskou kavárnu Kleines Café. A jak ji tehdy začínající a dnes slavný architekt Hermann Czech vymyslel, tak vypadá dodnes. Dvě podélné lavice a pár tradičních stoliček, ještě tradičnější stolky, zrcadla a obyčejné žárovky. Czech věděl, že základními kavárenskými atributy navodí atmosféru pravého "café fatal" spíš než nějakými extravagancemi. V létě se zaplní i venkovní zahrádka, ale tady žádnou atmosféru nenasajete, pro ni se musíte dostat dovnitř. Nejinak je tomu u Hawelky a vlastně kdekoli jinde. Naštěstí letním rychloturistům nevadí, že zahrádky vypadají všechny stejně, takže pro nás ostatní zůstává uvnitř obvykle příjemně poloprázdno.

Kavárnu Bräunerhof na Stallburggasse člověk snadno přehlédne, žlutý keramický obklad vypadá tuctově a okenní rámy to nezachrání. Ale pokud bychom měli vybrat typická hnízda intelektuálů, nesměla by mezi nimi kavárna Bräunerhof chybět. To, že nejen duchovnem živ je Rakušák, dokazuje fakt, že tu denně pečou 80 plechů jablečného štrůdlu. Víkendová odpoledne vyplňuje živá komorní hudba, nejčastěji v podobě dámského tria, které dává Lehára, Kálmána a pochopitelně všechny tři Johanny Straussů.

Kavárny nabízejí spoustu druhů káv, nejoblíbenější je melange s bohatou mléčnou pěnou, jež se nejlépe hodí k dortům a závinům. Českou "vídeň", čili turka se sprejovanou rostlinou šlehačkou, tu pochopitelně nedostanete. Kávu se šlehačku lze objednat pod heslem "Einspänner", což je jednospřežný vůz. V řadě podniků vám číšníci přinesou tácek s kávou a sklenkou vody, přičemž lžička balancuje na sklence. Existují minimálně dvě další místa, kam lžíci umístit bezpečněji, ale třeba se jedná o nějakou tradici, pro niž se číšníkům vyplatí trpět.

Slavná kavárna Central sídlí v nádherném domě na Herrengasse a letos slaví 140 let. Nutno překousnout menší čekání, než vás usadí, ale vyplatí se to, i kdyby jen kvůli daleko nejlepšímu štrůdlu. Kolem roku 1900 se zde objevil zvláštní druh, vlastně endemit známý pod označením kavárenský literát. Ten zde totiž nejen diskutoval, ale i pracoval. Peter Altenberg dokonce Café Central uváděl jako svou adresu i na vizitkách, chodila mu sem pošta. Svůj stůl tu mívali také architekt Adolf Loos nebo básník Alfred Polgar. Že staletá tradice nevylučuje modernost, dokládá například hashtag #iamcentralist.

Pokud bych měl sepsat návod, jak vytvořit tu pravou kavárnu, použil bych analogii starého vtipu o anglickém trávníku. Prostě vezměte pár stolků s mramorovou deskou, nějaké obyčejné tonetky, pár čalouněných křesílek a lavic, vařte dobrou, neošizenou kávu, obsluhujte hosty tak, aby měli všechno, co potřebují, ale zároveň se necítili obtěžováni. A to stačí? Ano, budete-li to dělat aspoň sto let.