Tečka za větou, domovní zvonky a co pak?

Narazil jsem na článek, který tvrdil, že mladí lidé vyrostlí na chytrých mobilních telefonech nepoužívají za větami tečku. Prý ji považují za výraz naštvanosti, podrážděnosti a někdy neupřímnosti. Já bych spíš řekl, že když někdo končí větu patnácti smajlíky, vlastně emotikony, na tečku si ani nevzpomene. Logicky vypadá argument, že konec oznámení je tak či tak dán koncem zprávy, jejím odesláním. Já bych ale hlasoval pro tečku. Co když se dotyčný uklepl, zprávu poslal nedopsanou? Mně se to stává běžně.

Vynechaná tečka v komunikaci nikoho existenčně neohrožuje. Ale Mileniálové a jim blízké generace ovšem bojkotují řadu dalších hmotných součástí našeho života, a tak nevědomky přivádí ke krachu celá průmyslová odvětví. Třeba výrobci domovních zvonků začínají být zoufalí, protože nikdo z mladých jejich výrobky nepoužívá. Z průzkumu v jednom tweetu, který bleskově získal přes 100000 retweetů a více než 500000 lajků, vyplynulo, že každý raději pošle mobilem zprávu "Jsem dole" (bez tečky na konci, pochopitelně), než by staromódně mačkal tlačítko zvonku. Prý aspoň nehrozí, že zvonění vzbudí nemluvně, babičku nebo neurotickou nastávající tchyni. Marně argumentují zvonkoví producenti dotazem, jak budou dotyční v případě výpadku mobilní sítě házet kamínky do oken od třetího patra výš?

Domovní zvonky nejspíš skončí na smetišti dějin vedle telegramů, pagerů a jiných později vzniklých ale dříve zaniklých doplňků našeho života vezdejšího. Hned po zvoncích jsou na řadě domovní schránky. Nevyžádané reklamní letáky je sice stále občas zaměstnávají, ale kdo jinak dnes někomu píše a posílá dopisy, pohlednice nebo dopisnice? Schránky na domech ještě nějakou dobu nejspíš přežijí, ale digitalizace společnosti je dříve či později taky vytlačí.

Letos v létě jsem je v Provence sbíral. Pochopitelně, že jsem domovní schránky nepáčil ze zdí a dveří, ale pouze fotil. Pojedu-li tam příště, zaměřím se asi na zvonky. Patří k více ohroženému druhu.