Starý dobrý tucet

Ondyno jsme si výhodně koupili krabici s nanuky, pyšnila se třemi různými příchutěmi, vždy po třech kusech. Výhodou byla samozřejmě cena, jinak jsme si jako dvoučlenná domácnost zadělali na neřešitelný problém. Tedy zpočátku panovala pohoda, jako ostatně ve všem v životě. Spravedlivě a poctivě jsme mlsali stejné nanuky ve stejnou dobu a prožívali společné štěstí. Jenže pak nastal okamžik pravdy. Jak dvěma rozdělit tři kusy pamlsků, když navíc je každý jiné chuti?

Takový starý dobrý tucet by vyhovoval našemu citu pro spravedlnost mnohem lépe. A to nejen nám, ale i trojčlenné nebo čtyřčlenné domácnosti. A je-li vás doma pět a více, kupte si něčeho kupu, čili pět tuctů. Při těchto hlubokomyslných úvahách mě napadla otázka, jak vlastně lidé na ten tucet přišli? A proč je ciferník hodin rozdělen na dvanáct dílů, když všechno ostatní počítáme v desítkové soustavě? Jasně, máme deset prstů, tak vysvětlení není třeba složitě hledat. Měli naši předkové na každé ruce prstů šest?

Odpověď nutno hledat až v Mezopotámii, kde lidé vymysleli míry, čísla, měření času a taky ten tucet. Docela slušný výkon na starou civilizaci žijící před čtyřmi tisíci lety mezi Eufratem a Tigrisem. Ale ani tito Sumerové neměli šest prstů, přesto prý dokázali počítat do dvanácti, a to dokonce na jedné ruce. Tu druhou potřebovali na přebírání zboží, případně na fackování nepoctivých obchodníků. Ruka bez palce má totiž dvanáct dobře viditelných dílků prstů. Takže i když zrovna v ruce nesvíráte mobil s kalkulačkou... Prostě poradit si lze i bez něj.

A jak nakonec dopadlo dělení nanuků? Demokraticky jsme se dohodli, že jeden si vybere příchuť a druhý dostane dva nanuky, co zbudou.