Sním doma na seně o městě na Seině

Paříž bez Seiny by nebyla Paříží. Každé město by mělo mít nějakou řeku, se kterou by se sžívalo i potýkalo, kterou by obklopovalo, překonávalo, spoutávalo, užívalo a jíž by se pyšnilo. Velkoměsty bez řek bloudím jak románem bez hlavní postavy. Řeka musí téct středem města a být dostatečně mohutná, aby vytvářela dlouhá nábřeží a nutila stavět mosty, aby nikoho nenapadlo ji uklidit do nějaké podzemní roury.

Seina se vine, kroutí Paříží. Bylo to samozřejmě obráceně, město vznikalo podél řeky tak, jak ona mu dovolila. Překračuje ji více než třiceti mosty, podlézá ji tunely metra. Každému z mostů a řece zvlášť lze věnovat historickou esej či román. Určitě to už někdo udělal. Zapomněl jsem na básně, ty se k Seině hodí nejvíc. Vybavuje se mi jen zlomek, třeba Most Mirabeau od Apollinaira, či Nezvalova Neznámá ze Seiny.

Projít se nebo posedět "u vody" je nějak jiné než tatáž činnost v parku či na kolonádě. Někdo Seinu miluje natolik, že na ní i bydlí. V minulosti až do 18.století stály na mostech domy. Dnes se bydlí na obytných lodích, které zde trvale kotví jsouce vybaveny přívodem elektřiny a vody a nesporně i odvody od vody. Nikde jinde než u Seiny nepotkáte bukinisty, prodavače starých knih, časopisů, a jiných tisků, jejichž celý krám se vejde do zelené bedýnky.

Paříž je se Seinou srostlá. Básníci to vědí. I Nezval to věděl:
Paříži viděl jsem tě prát
svůj pestrý harlekýnský šat
v kaluži Seiny
až dodnes mě to mámí