Setkání po letech

Onehdy jsem listoval domácí sbírkou knih fejetonů a novinářských sloupků a v autorském výběru Ivana Klímy (Jak se nestát vrahem, Akademia 2012) jsem narazil na starého známého. Popravdě, já netuším, jak se jmenuje a zdali je vůbec ještě živ. Napsal jsem o muži z ulice krajničku v roce 2016. Ivan Klíma ve svém fejetonu popisuje setkání z tímto neznámým "známým", jenž se k němu vehementně hlásil. A něco podobného jsme patrně zažili všichni. A všichni jsme horečně pátrali v paměti do okamžiku, než nás požádá o malou finanční výpomoc.

Onen "Klímův člověk" představil stejný příběh jako ten "můj", odkazoval se na nemocnici, kde jsme se údajně poznali, neuváděl žádné přesné údaje, které by ho prozradily. Svou nynější podobu sváděl na rakovinu tlustého střeva, prý měsíc nejedl, byl na kapačkách. Tenkrát prý měl sto kilo. Slušně se poptal na naše zdraví, děti atd. Pak požádal o půjčku. Ivan Klíma se s ním potkal někdy v roce 2012, takže požadovaná částka 830,- za čtyři roky vzrostla jen o tehdy nízkou inflaci na 870,-Kč.

Nemám rád, když mě primitivně obtěžuje kdejaký loudil. Ale u tohoto jsem shodně s Ivanem Klímou ocenil jeho herecký výkon. Jeho snahu něco poskytnout na oplátku. Taky mě mohl praštit do hlavy a obrat, že. Ne že bych se chtěl srovnávat s věhlasným spisovatelem, ale řekněte, o kom z mnoha bezejmenných bezdomovců a lidí na okraji společnosti byly napsány dva, vlastně teď už tři fejetony?