Saorge

Svého času jsem si posteskl, že kdyby nebylo aut, bylo by v obcích a městečkách krásněji. Neměl jsem na mysli ovzduší, ale čistě jen estetično domů a ulic bez parkujících aut. Sám pokrytecky auto užívám, ale při procházkách starými sídly mi vozidla těch druhých zaclání. Najde se jen málo autprostých míst, obvykle to bývají ta, kam prostě auta kvůli své šířce nevjedou. V kraji Provence-Alpes-Côte d'Azur je takovým například Peillon.

Ještě dál na severovýchod od Peillonu leží nad řekou Roya u italských hranic Saorge. Saorge, oficiálně jedna z třiceti "nejkrásnějších vesnic Francie", je možná krásná i proto, že se dodnes nedá projet autem. Prostě zaparkujte na jednom nebo druhém konci a zbytek si musíte projít pěšky po kočičích hlavách. Odměnou bude pocit, že čas ustrnul v minulých staletích (zapomenete-li v autech mobily).

Saorge v dobách, kdy sůl byla nad zlato, mělo asi 4000 obyvatel, teď jich má 400. Leželo totiž na solné cestě vedoucí od Villefranche do italského Piemontu. Ostatně samotná obec s domy v lombardském stylu navozuje spíš italského ducha, její kroucené kamenné ulice místy téměř "jeskynního" typu připomínají nedaleké italské městečko Dolceacqua.

V turistické sezóně se sem jezdí také kvůli klášteru Františkánů, který zde vznikl v roce 1633 a jako jeden z mála ve Francii zůstal provozován Františkány až do roku 1988. Stavba představuje pěkný příklad rovnováhy mezi barokem a františkánskou střízlivostí. Uvnitř kláštera lze obdivovat fresky ze 17. a 18. století a sluneční hodiny s prvky trompe-l'oil.

Nejvíc ovšem svou atmosférou přitahuje přilehlá zahrada. Možná právě kvůli této zelené, harmonické oáze, tu po roce 1988 vznikla rezidence pro spisovatele. Z výšky kláštera je pak nejkrásnější pohled na obec s modrozelenými břidlicovými střechami, šedobílými fasádami, a lakovanými dlaždicemi některých zvonic.

Nevím, zda z vás několikaměsíční pobyt v klášteře Saorge udělá spisovatele, ale rozhodně by vás zdejší meditativní klid přiměl přemýšlet o pomíjivost všeho, slávy zejména.