Saint Tropez

Po vánocích dávali zase Četníka ze Saint Tropez. Luis de Funés je nepřekonatelný, dabing Františka Filipovského zní snad lépe než originál, ale já u filmu seděl z jiného důvodu. Chtěl jsem zachytit ducha toho místa. Vlastně tahle série komedií se strážmistrem Cruchotem pro mě v sedmdesátých letech minulého století představovala nedosažitelné Azurové pobřeží, i když v nich člověk zahlédl nejspíš jen onu notoricky známou strážnici a ještě notoričtěji provařenou přístavní kolonádu. Ale to neznamená, že by Saint Tropez nemělo tichá a půvabná zákoutí jako jiná provensálská městečka. Ta místa ale musí člověk hledat už bez nápovědy kinematografie.

Přijedete-li do Saint Tropez tak v osm ráno, získáte hned tři výhody. Vyhnete se dopravní zácpě na příjezdové D98, celkem pohodlně zaparkujete a slavné Quai Jean Jaurés projdete jen za přítomnosti městské policie (kde asi skončily ty dávné četnické uniformy) a několika hochů, kteří neúnavně pucují chromované zábradlí luxusních jachet. I když ono na té přístavní kolonádě vlastně není nic moc k vidění, a zpoza hord turistů už vůbec ne.

Saint Tropez se proslavilo i svými plážemi. Například Tahiti, která ovšem vypadá a je jako jiné pláže. S tím rozdílem, že na téhle Bridgitte Bardot v roce 1956 natáčela film A bůh stvořil ženu, a jak víme, ta v okamžiku svého vzniku nebyla oblečena. Bardotka v filmu taky ne. Ne že by se ji všechny zde ležící dámy snažily napodobit, ale možná doufají, že se na ně otiskne aspoň zlomek té slávy. Pláž Tahiti má ještě další specifikum. Než si můžete pořádně zaplavat, musíte se probrodit pomalu jedním stem metrů azurové vody, která vám sahá sotva do pasu. Pro lepé hvězdy ideální brouzdaliště, v němž mohou krásně pózovat, aniž se pozná, že umí sotva čubičku.