Podruhé v Avignonu

Až budu v Avignonu potřetí, budu moci doslova opsat Miroslava Horníčka: "Jsem tady potřetí, ale poprvé vstupuji do papežského paláce. Jak jsem už řekl, dávám - jako laik - před minulostí přednost přítomnosti, nesnažím se nahlížet do prostoru jen proto, že je románský, gotický anebo barokní, vystačím s jakousi povšechnou představou o jejich rozdílnosti, nejdu ani tak daleko, abych vyhledával rysy, jimiž se odlišují raná období těchto slohů od jejich období pozdních, spokojím se vědomím, že mnozí už toto všechno přesně popsali a že - v případě potřeby - to mohu vyhledat a pročíst."

Protože jsem tu ale teprve podruhé, nemusím stát frontu na lístky před Papežským palácem, která se tvoří už půl hodiny před otevřením, nemusím ani dojít k onomu opěvovanému mostu. Po něm jsem se prošel minule, ocenil jeho stáří i jeho příběh, a aniž mě to nutilo k tanci, zase jsem se stejnou cestou vrátil. On totiž ten Avignonský na rozdíl od skoro stejně starého Karlova v Praze už neplní základní funkci mostů, jež spočívá ve spojování břehů.

Podruhé v Avignonu mohu ovšem podruhé zajít na Place des Corps Saints, kde v boulangerii Violette člověk neví, co by si dřív ke kávě poručil, všechno vypadá tak čerstvě a lákavě. Papežskému paláci se však nevyhýbám. Jeho svítivě bílá mohutnost dokonce víc vynikne na jeho zadní straně, kudy vede takzvaná promenáda papežů a je tu i pěkná zahrádka s lavičkami a vodním rozprašovadlem.

Podruhé v Avignonu jsem shodou okolností zase v červenci, kdy město vypadá úplně jinak než ostatní měsíce. Divadelní festival promění každý kout v jeviště nebo aspoň ve strakaté plakátovací prostory. Tak před jedenáctou dopoledne se k tomu přidají herci, kejklíři a jejich pomocníci, kteří dosud vyspávali po probdělé noci, rozdávají kolemjdoucím pozvánky a občas i něco zakejklí. Ale i přes divadelní třeštění mám v Avignonu díky tomu, že kolem starého města uchovali hradby, vždy pocit jakési apriorní uspořádanosti, vyjasněnosti, odkud kam sahá historie. A když člověk zabloudí, tak či tak nakonec dorazí ke hradbám.

Nejbarevnější ulice v Avignonu se jmenuje Barvířská a táhne se podél řeky Sorgue. Slunce skrz platany maluje barevné skvrny na vodě a několika mlýnských kolech, či jejich zbytcích, vybízí k zastavení a posezení u sklenky vína, v němž vzápětí také zasvítí, aby připomnělo, že jen jeho zásluhou jsou vína v Provence taková, jaká jsou.

Ostatně s tím vědomím usedly slečny ke sklence vína na balkóně na Place Carnot. Jen tak, před obědem, co jiného? Pak se ale pod balkónem začali hromadit lidé s foťáky a fotili tu půvabnou scenérii. A tak se chichotající dívky přizpůsobily situaci, opakovaly přiťuknutí sklenkami a začaly i trochu pózovat a hrát, jak to ostatně mají všechny ženy v krvi. A v divadelním Avignonu obzvlášť.