Nice předtím a potom

Psát v této době něco o Nice a nezmínit se o teroristickém masakru ze 14. července by přinejmenším mohlo vyznít cynicky. Není sporu o tom, že město Nice po útoku nebude nikdy stejné jako před ním. Ale na druhou stranu už 15. července tam i v okolních místech život běžel normálně, lidé chodili do práce a nakupovat na trh, seděli v kavárnách, bavili se a smáli. To není cynismus, to je pud sebezáchovy, odhodlání nepodlehnout, nevzdávat se toho, co činí Francii Francií, Evropu Evropou. Naši ubytovatelé v penzionu La Bachasse, manželé Catherine a Alfredo se ráno přišli omluvit a ujistit, že jsme v pořádku. Omlouvali se nám za to, co se stalo, jako by měli díl viny. Možná v jistém smyslu nějakou vinu máme všichni, byť moje hrdá část ega se při té myšlence značně vzpěčuje.

Do Nice jsme zavítali shodou okolností v době, kdy Francie žila fotbalem a pocitem, jak dobře zvládla bezpečnostní stránku mistrovství. Krásné náměstí Masséna sice trochu hyzdila fotbalová fanzóna, ale jak už to Francouzi umí, překvapilo i uměleckou instalací postav, které mají nadhled. Nadhled, alespoň vizuální, lze nejlépe získat v Parc de la Colline du Chateau, kam pohodlně vyjedete výtahem. Z jedné strany pláž a slavná Promenade des Anglais, z druhé živá čtvrť přístavu, kde je prý největší koncentrace starožitníků ve Francii.

Ale z té výšky pravou Nice nepoznáte. K tomu je potřeba zase sjet nebo sejít dolů do uliček Vielle Ville nebo jiných částí, vnímat zvuky, vůně, barvy a chutě města, v němž se krásně míchá vliv nedaleké Itálie, však francouzskou Nice se Nizza stala až v roce 1866.

Socha svobody byla umístěna na promenádu před budovu opery v roce 2014 u příležitosti stého výročí počátku světové války. Patří k těm menším, i s dvoumetrovým podstavcem nemá ani čtyři metry. Lady Liberty najdete po světě v mnoha daleko větších replikách a jejich symbolika někdy není zcela zřejmá. Socha svobody v Nice teď nechtěně bude připomínat tragické narušení svobod obyvatel a návštěvníků města.