Na čaj do Faliconu

V Provence nebo na Azurovém pobřeží mě sice nikdy nenapadlo posadit se k šálku čaje, ale jste-li Její Veličenstvo, notabene britské, nemůžete si dovolit takové výstřelky, jako sklenku růžového vína, o pastisu ani nemluvě. Díky tomu má městečko Falicon jeden unikát podobě královského čajového náměstí (Place du thé de la Reine). Falicon leží na skalnatém pahorku, pod nímž se rozkládá Nice. Panoramatický výhled na pobřeží uchvátí obzvláště, když se přitom dá příjemně posedět na lavičce ve stínu starého dubu. Falicon (provensálsky Falcone) vyrůstá z původních hradeb, na nichž stojí zrenovované domy v pastelových barvách, sem tam zdobené freskami (trompe-l'oeil). Procházku starými uličkami orámuje brána sv. Franka, starodávná studna nebo kostel La Nativite s čtvercovou zvonicí.

Nestačí-li vám královna Viktorie, můžete jako důkaz příjemnosti tohoto kousku světa vzít fakt, že sem Jules Romains zasadil děj románu Sladkost života (1939). "La Douceur de Vivre", tento osmnáctý díl jeho slavného cyklu "Les Hommes de Bonne Volonté" (Lidé dobré vůle) o městečku říká: "Falicon je jedním z těch míst, které vynalezl starověký člověk a znovuobjevil moderní člověk, aniž by téměř jediný důvod, který je vedl, byl pro ně společný." Jules Romains (vlastním jménem Louis Farigoule), který byl v letech 1936-1941 prezidentem mezinárodního PEN klubu, je považován za hlavního představitele tzv. unanimismu, myšlenkového směru zdůrazňujícího úlohu kolektivu, solidarity a snášenlivosti, nikoli ovšem v relacích komunistického chápání kolektivismu. Jak sám pravil, dost možná při svém pobytu ve Faliconu: "Štěstí je vždy to, co za něj právě pokládáme."

Ale ještě k tomu čaji. London Times 24. dubna 1897 napsaly: "Včera ráno odjela královna v doprovodu princezny Viktorie von Schleswig-Holstein do La Tourelle. Ve tři odpoledne přijalo Její Veličenstvo monsignora Chapona, biskupa z Nice, a seňora Gambarta, španělského konzula. Ve čtvrt na čtyři odjely Její Veličenstvo a princezna Beatrice von Battenberg v doprovodu hraběnky z Lyttonu na odpolední čaj do Faliconu a ve čtvrt na sedm se vrátily zpět." Z toho plyne, že zatímco královně stačilo patnáct minut na biskupa i konzula, čajovému výletu do Faliconu věnovala tři hodiny. A noviny nelhaly. Aspoň tedy London Times v devatenáctém století. Městečko Falicon to rozhodně může brát jako vysoké vyznamenání Britského impéria.