Manosque

Pokud je vám, milé dámy, jméno města povědomé, patrně jste zkoumaly štítky na parfémech či kosmetických krémech firmy L'Occitane. Ta zde totiž má své sídlo. Ono naštěstí leží mimo centrum města, což skýtalo pádný důvod k tomu, proč tam nejet. Boj s vidinou firemní prodejny s výrobními cenami voňavek ovšem nebyl lehký.

Mám rád města, do nichž se vchází kamennou branou. Vchází, nikoli vjíždí, přičemž doprava je rozumně svedena okolo historického jádra. Na severu úspěšně odráží invazi motoristů Porte Soubeyan ze 13. století a na jihu Porte Sauverine ze 14. století. Natrénovaly si to mimo jiné na Saracénech. Brány doplňují středověké hradby či to, co na nich vyrostlo. Náměstíčka a zákoutí s platany svádí k posezení, takže i těch pět set metrů od jedné brány k druhé se může pěkně protáhnout.

V Rue Grande číslo 14 se narodil Jean Giono a žil zde až do své svatby v roce 1920. Jeho matka měla v přízemí prádelnu a žehlírnu a jeho otec ševcoval ve třetím patře. Dům jsem sice vyfotil, ale možná je lepší si ho jen představovat, jak mohl vypadat v době, kdy tu budoucí spisovatel prožíval svá klučičí dobrodružství. Jean Giono kromě jiných románů napsal útlou, ale úžasnou knihu "Muž, který sázel stromy". Je to slabikář pro každého, kdo miluje tento kraj, a měla by to být povinná četba pro každého, kdo neví, co se svým životem.

Dopolední káva, oběd pod platanem, odpolední káva. V Manosque se dá prolenošit skoro celý den. Možná s pocitem lehkého zahanbení. Totiž planiny nad městem směrem k Sisteronu možná pořád prochází Elzéard Bouffier se železnou tyčí a kapsami plnými žaludů.