Maillane nežije jenom Mistralem

Na začátek jedno upřesnění: Mistral, o němž bude řeč, byl básník křestním jménem Frédéric. Jaký měl vztah k silnému, studenému větru stejného jména není známo, ale nejspíš ho přijímal jako nedílnou součást kraje Provence. Narodil se 8. září 1830 v Maillaine, malém městečku ležícím ve středu trojúhelníku s vrcholy v Arles, Avignonu a Cavaillonu. Líbilo se mu zde tak, že tu strávil celý život občanský a Provence miloval natolik, že jejímu opěvování zasvětil celý život básnický. Jak známo Mistral usiloval o zachování langue d'Oc, specifického jazyka jižní Francie. Nejen za slavnou báseň Mireille Mireio psanou provensálsky dostal v roce 1904 Nobelovu cenu za literaturu.

Frederic Mistral měl v Maillane hned tři domy, v jednom se narodil, v jednom pobýval se svou matkou a v jednom se svou ženou. Pochopitelně postupně. V jednom se nachází jeho muzeum, v druhém informační centrum, třetí stojí kus za městečkem a je nyní v soukromých rukách.

Hrobku na místním hřbitově si nechal postavit jako repliku mauzolea královny Jeanne. Pak mu nejspíš došlo, že to s pompézností přehnal, tak tam nechal vepsat: "Non nobis domine, non nobis, sed nomini tuo, et Provinciae nostrae da gloriam", což lze přeložit jako "ne nám, Pane, ale slávu vzdej svému jménu a naší Provence". Na hrobce jsou sochy jeho dvou psů, Pan Perdu a Pan Panet, a dvě tváře provensálských žen (jejich jména nejsou známa).

Mistral rád hrával karty se svými přáteli. Scházeli se v Café du Soleil, ale moc mu karban nešel. Byl rozhodně lepší ve skládání básní. Café du Soleil (Lou Mistral Di Maiano) je nejstarší kavárna v Maillane. Ovšem jedna kavárna by byla málo, na náměstí najdete také Café du Progres, která otvírá už v sedm ráno a místní dnes chodí spíš sem. Prý si zde slavný šéfkuchař Escoffier "vypůjčil" recept na zapečené lilky.

Nevím, jak v jiných ročních obdobích, ale během léta v Maillane střídá jedna kulturně společenská akce druhou. Kromě koncertů a divadelních představení na zahradě Mistralova muzea jde především o svátky St. Éloi, které probíhají více než týden ve všech obcích tohoto kraje. Svátky začínají koňskou parádou, neb Éloi je patronem kovářů a dalších koňských profesí.

Obcí se prožene šílené spřežení vyzdobených valachů zakončené kočárem plným větví. Nejspíš jsem ve škole nedával pozor, když se probírala mechanika pohybu, ale nedovedu si vysvětlit, proč první z koní běží relativně pomalým klusem, ti další zrychlují a poslední už skoro cválají, když jsou všichni spřaženi dohromady. Za nimi se pak řítí ovětvený kočár, který se v úzkých uličkách, a hlavně zatáčkách div nepřevrátí. Největší radost z toho mají malí kluci, kteří běží za divokým spřežením.

Krojované průvody v dalších dnech představují jisté zklidnění, aby vzápětí koně vystřídali býci. Protože v EU platí přísná bezpečnostní pravidla na kde co, postaví se na ochranu před sudokopytníky třímetrové ocelové bariéry. Krom toho jsou rozdivočelí býci sevřeni mezi koňmi honáků, takže většina lidí vidí jen jak se ulicemi řítí býčí zadky. Ale tradice je tradice.

Skoro každý večer se na náměstí s kavárnami koná koncert tu lidové, jindy rockové hudby spojený pochopitelně s konzumací všeho možného. Mimina se tu proplétají davy do jedenácti večer a na parkovišti za náměstím zuří pouťové atrakce. Když se druhý den v Maillane uklidí, atrakce se přesunou do sousedního Gravesonu. Nevím, zda každá obec má své sváteční koně a býky, nebo si je taky navzájem půjčují. A kdo se nenabažil tu, může svátky St. Éloi slavit o pár kilometrů dál znovu.