Lízátko a Palouček

Ne, nejde o pohádku, i když vnoučata by asi ocenila, kdybych napsal příběh o lízátku, jak zabloudilo na lesním palouku, nebo tak něco. Jde o ventilaci. Myslím tím, že potřebuji vyventilovat starosti, jejichž reprezentanty, protagonisty ba přímo chargé d'affaires jsou Lízátko a Palouček. Jedná se samozřejmě o hloupé malichernosti. Ale když se vám dějí opakovaně, dokáží v daný moment pěkně naštvat.

V případě lízátka mám na mysli známou značku ChupaChups. Osobně tento druh pamlsku nekonzumuji na rozdíl od výše zmíněných prapotomků. Pro ně lízátko naopak představuje v daný okamžik středobod světa. S nekonečnou důvěrou v dědečkovu všemocnost podají tento kus kulatého ochuceného cukru, aby jim ho rozbalil. A v obalu právě tkví kámen úrazu. Pokud to nevíte, jeho design vymyslel slavný Salvátor Dalí. I když se umělec vyznačoval značnou poťouchlostí, pochybuji, že má prsty i v nerozbalitelnosti obalu. Designový celofán je utažen tak, že ho normální smrtelník nerozmotá. Bazální vlastnost lízátka, totiž lepkavost, daný efekt jen umocňuje. Pod zkoumavým pohledem vnoučat pak prarodič rudne z toho, jak zadržuje nadávky. Nakonec je nutné vyhledat nůžky, a to ne jakékoliv. Potřeba jsou ty hodně špičaté, standardně určené na nehty.

Palouček jest smetanový, čerstvý sýr, který prodává jeden známý obchodní řetězec. Je dodáván v plastové misce uzavřené staniolem. Aby se obal neprotrhl, kryje ho plastové víčko. Tedy kryje ho zcela teoreticky. Zatím jsem nezažil, aby víčko okamžitě nespadlo, sotva se výrobku lehce dotknu. Než sýr dopravím do košíku, spadne svrchní obal ještě několikrát. Nechápu, jak se výrobci podaří dovézt kamion Paloučků na místo určení se všemi horními kryty. Trochu ho podezřívám, že ještě separátně dodává jen ta vrchní víčka, aby obsluha supermarketu zajistila správné doplňování regálů. Spadlé víčko by šlo ignorovat, kdyby s tímto incidentem nešla ruku v ruce další událost, kterou je protržení svrchního staniolu čímkoliv tvrdším, co se v nákupním košíku nebo v tašce nalézá.

Zatímco výše uvedené patálie patří do kategorie výrobního šlendriánu, s naprostou pravidelností se mi děje ještě jiná věc, která patří nejspíš do kategorie fyzikální. Když totiž slévám vařené špagety z hrnce do cedníku, tak vždy se minimálně jedna špageta vzepře a zůstane přilepená na dně hrnce. A protože horký hrnec bez vody působí extrémně přilnavě, špagetu nelze nijak rozumně dostat ven, zvláště když v pravé ruce pořád držím ten cedník s hromadou poslušných špaget.

Doufám, že mě politujete a uznáte, jak mám těžký život. Existuje ještě jedna nevysvětlitelná záležitost, která mě sice také štve, ale zároveň ji miluji. Jsem sice člověk, který nedá dohromady kloudnou francouzskou větu, ale myslím, že pozdravit a koupit si bagetu nebo dva croissanty zvládnu. Kdykoliv se ale o nákup pečiva v milované Provence pokouším, Francouzi mi nerozumí a udělají takový typický škleb s pozdviženým obočím: "Quoi?" Prostě "un" nebo "deux" nevyslovím správně, ať dělám, co dělám. Tímto zároveň podávám vysvětlení manželce, proč obvykle přináším z boulangerie tři kusy pečiva.