Litomyšlské lavičky
Má-li mysl něco vydat, měla by se zastavit, zklidnit. Při toulkách městem jsou k tomu vhodné lavičky. Je tedy přímo zákonité, že v prvních českých lázních ducha jich bude potřeba stejně jako v lázních těla léčivých pramenů. Organizátoři "Lázní ducha" šli ale dál a lavičky loni na jaře pojali jako umělecké záležitosti. Nabídli je k přetvoření umělcům, zprvu se záměrem dočasného zpříjemnění začátku lázeňské sezóny. Líto-myšlanům však přišlo líto, že by myšlenka lavičkových artefaktů měla skončit, a tak zůstaly na trvalo. A možná nějaké přibydou nebo se obmění.
Pražáka, žijícího převážně ve všudypřítomném velkoměstském hluku, zarazí ticho uliček a parků. Není to ovšem ono prázdné a mrtvé ticho některých vesnic a malých měst, kde nepotkáte ani zatoulaného psa, protože i ten už pošel, mám-li opsat lidový výraz pro pustá místa. Ticho litomyšlské má povahu odmlky v debatě umělců s filantropy a milovníky umění, pauzy mezi větami symfonie, nebo jiného podobně vznešeného bezzvučí.
Sedě na lavičkách v Litomyšli, přemýšlím o těch, jichž se Praze nedostává. Litomyšl udržuje onu křehkou rovnováhu mezi živým a přitažlivým místem a hlučnou turistickou atrakcí, která se již zvrhla v komerční lunapark. Má vyváženost, kterou Praha ztratila celoročně a jiná místa v Čechách sezónně.
Díky dobrému nápadu můžete procházku městem pojmout třeba jako sběratelství laviček. Pochopitelně jen v rovině virtuální, vždyť jsme v lázních ducha.
Litomyšlské lavičky mají i svou první oběť, nebo jak to nazvat. Desátého dubna byl na jedné u autobusového nádraží nalezen mrtvý muž. Nešlo o žádný násilný čin. Prostě k životu patří lavičky i smrt a občas se tedy potkají. Kdybych měl na výběr, volil bych tu s andělskými křídly.
