Les Baux-de-Provence

V roce 1975 dostal Miroslav Horníček pozvání z milovaného kraje, z jižní Francie. Město Nimes ho pozvalo k pobytu jako poděkování za Listy z Provence. Pozván byl i ilustrátor Adolf Vondra. A tak spolu vyrazili na toulky krajem provensálským. V roce 1980 z toho vznikla kniha Jak hledat slunce. "Sen o jihu. Sen o vonící levanduli mezi skalami, sen o prastarých hájích olivovníků, sen o té skotačivé dívce jménem Durance, sen o cikádách, sen o té stoupající horské cestě k městečku Les Baux, sen o pohledu odtud zpět, sen o tom, co jsem už viděl a chci vidět, vídat znovu, i sen o tom, co uvidím teprve poprvé, sen o Provenci, ten nevysvětlitelný sen, který mě šťastně doprovází už skoro čtyřicet let."

Turismus v roce 1975 byl jiný než dnes. Abychom mohli prožít cestu k městečku Les Baux stejně jako Horníček s Vondrou, museli jsme si hodně přivstat. Nejsem sice žádný xenofob, ale rozhodně nesnáším, když u každého balvanu, který si chci vyfotit, pózuje čtvrt hodiny nějaká instagramová pipka. V časech Horníčkových nebyly mobily ani sociální sítě a nejspíš ani sláva Les Baux nedosahovala takových rozměrů. Jako bonus k rannímu vstávání jsme získali ještě bezproblémové parkování a procházejíce kamennými uličkami i pocit, že jsme skočili o pár století zpátky.

Les Baux-de-Provence je asi nejnavštěvovanější vesnice v Provence, za sezónu sem prý přijede milión lidí. Pro zhruba třicet stálých obyvatel to musí být docela náročné. Wikipedie sice uvádí několik set obyvatel, ale ti bydlí dole pod kopcem a nahoru jezdí jen prodávat suvenýry nebo obsluhovat v restauracích. Vyfotil jsem zřejmě jeden z mála domů, kde někdo bydlí, což se pozná podle toho, že tam mají psa.

Jako každá správná ves na kopci má i tato hrad. Z hradu je dnes ruina, ovšem s bohatou historií a nádherným rozhledem. Romantické podobě vesnice ani Horníčkovu snu příliš neodpovídá dávná historie místa. Možná je lepší si ji nepředstavovat a snít zpětně o Provence jen do období Belle Epoque nebo tak. Mocný a krvelačný rod hrabat z Baux byl totiž postrachem celého širého okolí, během 11. století obsadil téměř osmdesát okolních hradů a vesnic a žádné servítky si přitom nebral.

Les Baux-de-Provence leží na úpatí pohoří Les Alpilles kousek od Arles. Obec získala pojmenování podle své polohy, "baou" znamená v provensálštině "skalnatý výběžek". Pod ním do hlubokého údolí Val d´Enfer spadají strmé útesy plné jeskyní, v nichž prý Dante Alighieri našel inspiraci pro své Peklo. Pokud se někomu pod jménem "Baux" vybaví i hliníková ruda bauxit, nebude vůbec vedle. Pierre Berthier zde totiž roku 1821 objevil surovinu na výrobu hliníku a pojmenoval svůj nález po vesnici čili Bauxite.

Sochař Vladimír Preclík, který byl v Provence několikrát, mimochodem jednou i s Miroslavem Horníčkem, o Les Baux napsal: "Mohu-li doporučit, domnívám se, že mileneckým dvojicím je nutno vřele doporučit cestu do Les Baux, protože všechny kulisy lásky jsou zde připraveny a očekávají aktéry amatéry i poloprofesionály. Jeďte však do Les Baux také ve všední den." Já jen dodávám, že v sezóně všední dny nestačí, je nutno si přivstat.