Le Caylar v Larzacu
Le Caylar je nenápadná vesnice v jihofrancouzském Larzacu, kterou navštívíte třeba tak, že neplánovaně sjedete z dálnice A75, nebo sem zavítáte plánovaně, protože tu máte zajištěné ubytování. V obou případech nebudete litovat, pokud ovšem nečekáte rušné promenády plné restaurací, obchodů a diskoték. Larzac se nazývá jedna ze čtyř náhorních plošin oblasti Causses plné kaňonů a jeskyň. Z Castel Roc nad Caylarem ji obhlédnete za hezkého počasí skoro celou a při troše představivosti uvidíte i daleko do minulosti, třeba až do neolitu.
Aby člověk poznal nějaké místo, nestačí mu ovšem jen tento nadhled - makropohled. Vždy jsem rád, když se podaří najít i nějaký mikropříběh konkrétního domu, jeho obyvatele, nebo aspoň nějaký detail, projev osobitosti místa, který není uváděn v bedekrech. A v Caylaru to byl skoro námět na román. Vezměte jednu Angličanku s životním snem a odvahou ho uskutečnit, přidejte tunu nadšení a nejmíň tolik ochoty pracovat, okořeňte vše vkusem a citem pro krajinu a vařte to několik let v kotli starého polozbořeného statku. Když výsledek naservírujete v rodinném duchu, můžete se spolehnout, že budou nadšeni všichni, kteří se tu ubytují. Ano, to je penzión Ruth Hart a její rodiny v Caylaru.
Le Caylar má dnes asi 400 obyvatel, ale v 18. století jich tu žil dvojnásobek. Historie díky skalám, které poskytovaly přirozený úkryt a ochranu, sahá mnohem dál, vlastně až do pravěku. Castel Roc nad vesnicí je pozůstatek Castellas, hradu z 12. století, jehož kaple Notre Dame du Roc Castel, byla plně obnovena. A k vidění jsou i pozůstatky či zdařilé rekonstrukce starších domů.
Najít centrum dění v Caylaru nedá práci, přivede vás sem nezvyklý tvar věže s hodinami. Na náměstí, jež se pochopitelně musí jmenovat Place de la Republique, stojí vyřezávaný strom Michela Chevraye. Nejzajímavější jsou přilehlé uličky s kamennými domy. Z Grand Rue, v níž si uvědomíte relativitu slova "grand", lze odbočit stezkami na Castel Roc a vidět Caylar jako na dlani. Tak dvě, tři procházky a máte Caylar přečtený. Ale spíš ani po dvou týdnech nebudete znát zlomek toho, co viděl stoletý kaštan na zahradě u domu Ruth Hart.
