Krajničky tištěné

Všechny starší krajničky najdete v knize, kterou vydal Jonathan Livingston v roce 2015. Sehnat se dá třeba tady.

Recenze Jiřího Trávníčka (Lidové noviny, 6. 1. 2016)

Digitálno a jiné čelindže nové doby

Digitální věk. Pro někoho ráj v on-line verzi, pro jiného sodoma gomora. Nic naplat, týká se nás všech. Setkáme se v ní, digitální domorodci (generace 30-) s digitálními přistěhovalci (ti ostatní). Ti první kroutí hlavami nad těmi druhými coby beznadějnými papírovými melancholiky (čti: pitomými geronty); ti druzí si zase říkají: tohle blbě skončí a kdoví kde.

Michael Babka, o němž toho ze záložky knihy nevíme nic (z on-line ráje však víme, že se blíží konci svého ekonomického cyklu, a také že je vystudovaný knihovník - informační pracovník), se rozhodl, že si tuto dobu pěkně rozebere. Píše "krajničky", což znamená útvary někde "na okraji" digitální doby; postavil se "na krajnici" informační dálnice a pozoruje, jak to na ní frčí. A ono to, paní Müllerová, fakt frčí.

Autor píše o stylu současných firem, maje očividně zkušenost zejména s reklamními agenturami. Svůj díl si tu ukrojí i digitálno v úzkém slova smyslu, ovšemže média, reklama, ba i čtení. Na závěr dochází i na trochu vzpomínkové melancholie. Tím, co ovšem prochází napříč, je jazyk náš vezdejší - jak v této době mluvíme a co z toho pro jednoho plyne.

Vlastně, prostě, jakoby aneb Samozřejmě, jaksi a řekněme

Drobničky jsou v Babkově podání útvary krátké a vesměs hodně štiplavé, jakkoli ve svém celkovém vyznění neútočné. Nelamentuje se tu nad zkažeností světa, nekřičí se do něj apokalypticky hněvivé "marno, vše marno" či "děs a běs", ale spíše se tento svět rozkládá na jakési prvočinitele a ty se poté obkružují. Všeobecně rozšířená mobilizace podle autora způsobuje, že neumíme prožít "teď a tady". I sedíce v hospodě, kde se lidé vždycky setkávali za účelem poklábosení, stále čučíme na displeje mobilů. Jsme "tady" a ještě zároveň někde "jinde".

Čučíme čili "obklopuje nás přebujelé vizuálno, jež zejména v mediálnu je umožněno všeprostupujícím digitálnem". Ano, tím, co jde napříč autorovými úvahami, je jazyk. Velkým bonusem jeho psaní je, že jsou opřena o statistiku, zejména o frekvenční výskyty. Tímto způsobem autor pročesává mluvu našich politiků, přičemž má spadeno na jazykové parazity (vlastně, jakoby, prostě ad.). Není důležité, jak se kdo z našich politiků umístil, neboť jim zdatně sekundují i někteří rozhlasoví či televizní redaktoři. Ale ne, řekněme to: první místo v "parazitním indexu" patří Stanislavu Polčákovi, a to s velkým náskokem.

Babka je stejně tak bystrým analytikem jazykových pokřiveností jako tím, kdo umí jazyk cítit, chutnat a hrát si s ním. Často až po způsobu nenadálých dadaistických setkání. Jde i dovnitř jazyka, tuše, že slova v sobě ukrývají často nečekaný potenciál. Takto třeba autor tvrdí, že plodná americká spisovatelka Danielle Steelová umí být "stylová" i na svých obálkách a že tato "ocelová" dáma toho nepochybně ještě hodně napíše. Cit pro jazyk, jazyková invence, jazykový humor je u Babky opravdu všeprostupující. Třeba: "Kdo gúgluje, je kúl, kdo negúgluje, je pak v plotě kůl." Ale pozor: tato jazyková radostnička se rodí na margo úvahy, jak se mají přepisovat anglická slova s dlouhým "u". Ano, tohle je na Babkových úvahách to nejzáživnější - potěší i poučí; umí být stejně tak hravé jako dravé, vědoucí i vidoucí.

Krajničky mají ve skutečnosti dva autory. Tím druhým je fotograf Dušan Rouš, který přispěl fotografiemi okamžiků našeho každodenna, hledaje často momenty, kdy realita se nějak umí prořeknout, a tím o sobě vyjevit cosi skrytého či alespoň bizarního. Stejně jako Babkovy texty, ani Roušovy snímky nejsou primárně satiricky útočné. Rovněž v jejich podloží lze nalézt něco jako dadaismus všedního dne. Na knížce jen trochu zamrzí, že v Babkově okruhu nebyl nikdo, kdo by mu rozmluvil, aby do své knihy, vždy na konec krajničky, dával i krátké veršovánky. Zdaleka nejsou tak vybroušené jako úvahy. Autor těchto řádek to řešil tak, že si jich asi ve třetině knihy přestal všímat.

Krajničky jsou knihou, v níž si máme možnost uvědomit, že čeština není jen jazykem Stanislava Polčáka či Zdeňka Škromacha (druhé místo v žebříčku "parazitního indexu"), ale také jazykem Karla Čapka či Karla Poláčka. Na Kritiku slov a Žurnalistický slovník si tu nelze nevzpomenout. Je dobré vědět, že jsou mezi námi tací, kdo tohle umějí vidět - a tak přilnavě popsat.

JIŘÍ TRÁVNÍČEK
autor je literární vědec a kritik