Krajnička z ulice

Potkal jsem ho cestou na oběd v byznys čtvrti, která se obzvlášť v poledne hemží manažery a zaměstnanci velkých korporací. Tedy já si ho nevšiml, dokud na mě nezavolal: "Inženýrku! Ty mě nepoznáváš?" Nejsem sice inženýr, ale protože v doslechu nikdo jiný nebyl, obrátil jsem se a zahlédl postaršího človíčka, padesát kilo i s bundou, nejspíš v nouzi, ale žádný špinavý obejda, který všechny milodary filtruje přes krabicáky. "Přece nemocnice, nepoznáváš mě, inženýrku?" Odpověděl jsem, že si nevzpomínám, ale vzhledem k tomu, že si obličeje vůbec nepamatuji, nemohl jsem vyloučit, že jsme se viděli, když jsem před pár lety byl ve špitále. "No přece v nemocnici, zdravotní bratr, nepamatuješ? Kdy jsi tam byl?" pokračoval v tykání a navazování křehkých vláken zájmu, která by asi každý druhý na mém místě přetrhal mávnutím ruky. Mě ale docela zajímalo, kam se to vyvrbí, i když jsem si uvědomoval, že čím déle setrvám, tím víc mě to bude stát. "To byste měl vědět vy, když si mě pamatujete", snažil jsem se z něj dostat nějaká konkrétní data. Ale on byl dobře připraven: "Já si dobře pamatuju obličeje, ale ne datumy. Fakt mě nepoznáváš? Zdravotní bratr, ale tenkrát jsem měl plnovous a sto kilo." Střídavě mluvil o sobě, je prý mu šedesát sedm, je v důchodu, střídavě se zajímal, kde tady pracuji a kolik mi je. "Jo nemoc člověka změní. Ze sto kilo na padesát jedna. Rakovina tlustého střeva, ta s člověkem zamává", pokračoval: "Mimochodem, dnes mám narozeniny, šedesát šest", a podával mi ruku, abych mu poblahopřál. Neříkal před chvílí, že je mu šedesát sedm? Čekal jsem, kdy mě požádá o peníze, a přitom si říkal, že se aspoň pokouší o přesvědčivý příběh a výkon. Inu, když chcete víc než dvacku, musíte se patřičně snažit. Za chvíli to bylo tady: "Inženýrku, nechtěl bys mi pomoci do příštího týdne? Když máš rakovinu střev, krmí tě jenom hadičkami a všechno stojí spoustu peněz." Zeptal jsem se, jak by si pomoc představoval a on prý že půjčku, 870 korun. Že by mi za týden vrátil dva tisíce a ještě by mi dal dárek k vánocům. Příští týden je pro někoho, kdo žije z hodiny na hodinu, tak vzdálená budoucnost, že v ní se může stát cokoli, i peníze spadnou z nebe. "Proč si nepůjčíte u nějaké instituce, za tak šílený úrok by vám půjčili všude", zajímalo mě, ale on nějak nepochopil, o čem je řeč. "Já si tě najdu inženýrku a ještě ti peníze přinesu až do firmy", sliboval. "Nebo aspoň pětistovku, to by mi pomohlo," slevoval. Když pak dosáhl aspoň částečně svého, děkoval, ale ne servilně. Ještě mě kousek vyprovodil, jako by se loučil s kamarádem, hrál svou hru až do konce.

Scénář a herecký výkon na jedničku. Až na tu chybu s věkem, dobře připravená historka, byť nešlo o žádnou vysokou hru patriotů. Vybral si někoho staršího, u něhož lze předpokládat, že někdy byl v nemocnici. Role zdravotního bratra byla sice riskantní, u nás jich moc není, ale za sestřičku by se mohl vydávat stěží. Změna z vousatého tlusťocha na podvyživenou sušinku zaručovala, že si ho eventuálně bylo možno spojit s někým úplně jiným. Využít své podměrečné váhy se samo nabízelo, hrozná choroba zabere nejlépe. Pojistil to ještě sdělením, že má narozeniny, kdyby náhodou narazil na někoho, kdo ho nemocí trumfne. Ta přesná částka 870 korun měla vyvolat dojem, že má v kapse splatnou složenku na nájem nebo něco takového. Chtěl jsem si nakonec svou slabost zdůvodnit tím, že člověk by měl dělat dobré skutky, když jsou ty vánoce. Ale pak jsem si uvědomil, že jsem mu žádný milodar nedal. Ani jsem mu peníze nepůjčil. Byl to prostě honorář.