Kniha pro jediného čtenáře

Stále si myslím, že největším objevem lidstva bylo psané slovo. Jenže se to, jako spousta jiných, zprvu dobrých a prospěšných věcí, nějak zvrtlo. Máme tolik kanálů, kterými slova chrlíme, každý může psát, co chce, ale slova už nic neváží a nikoho nezajímají. Nezbývá mi než se spolu s Ludvíkem Vaculíkem ptát: Když všichni píší, kdo bude číst?

Kvůli čínské chřipce jsem už skoro rok necoural normálním knihkupectvím, zato jsem měl mnohem víc času sedět u počítače a něco sepisovat. Procházka velkými knihkupeckými domy bývala ozdravná v tom, že jsem si před tou záplavou knih vždy řekl, nač k tomu ještě něco přidávat a zchladil své touhy hromadit slova do vět, odstavců a kapitol. Ale dlouhodobá izolace nahrává grafomanii. Zde zmíněný Vaculík tvrdí, že normální a zdravý člověk nepíše. Jste-li nevyléčitelně nenormální jako já, mám jedno řešení: Pište adresně, někomu, jedinému. Klidně třeba rozsáhlý román, sbírku esejí, pište prózu nebo poezii, ale vydejte to v nákladu jednoho kusu. Pište knihu od počátku s tím, že je určena jednomu člověku, někomu, koho máte rádi, pište o něm a taky o sobě, ostatně každý spisovatel vždycky píše o sobě. Vlastní proces vytváření příběhu, komponování esejí, či tvorby poetické bude stejně zábavný, jako byste psali pro statisíce čtenářů, a současně bude zbaven obav, zda knihu vůbec někdo vydá, jestli někoho osloví a jak dílo přijme kritika. To napětí a stres střídající se s pocitem marnosti zmizí a zůstane čistá radost z tvoření. Má to ovšem háček. Osvobodit se od touhy po slávě totiž naposledy dokázali mniši ve středověku. Daniela Fischerová učící mladé adepty spisovatelství si pravidelně dělá takový průzkum: Kdo by psal, i kdyby za to nebyl honorář? Všichni! Kdo by psal, i kdyby za to musel platit sám? Všichni! A kdo by psal, i kdyby věděl, že nikdy nebude slavný? Zdvižené paže zvolna vadnou. Aha.

Fischerová ve svém fejetonu na roztomilém příběhu dokládá, že ani světoví velikáni nejsou ušetřeni zapomnění. Středověcí mniši možná měli jasno už tehdy, nebo autorství měli zapovězené? Tak či tak, dokážete-li mít rukopis jako cíl, odměníte se tvůrčí svobodou. Nejde ovšem o ono známé psaní do šuplíku, vždyť jeden čtenář je zaručen. A protože si stále myslím, že v oblasti předání psaného slova nikdo nevymyslel nic lepšího než tištěnou knihu, dotáhněte své 'single' spisovatelství do konce a místo snadné elektronické verze vydejte hmatatelnou, tištěnou, vázanou nebo aspoň brožovanou knihu. Jednu.