Když mramor tak v Pietrasantě

Pietrasanta je středověké město v severním Toskánsku, kterému pro jeho mramorové ateliéry a památky říkají Město umělců nebo Malé Athény. Město má sice římský původ, ale je pojmenováno po Guiscardovi Pietrasantovi, který jej postavil v polovině třináctého století jako součást republiky Lucca. Odjakživa byla Pietrasanta centrem zpracování mramoru, "nakupoval" tu i Michelangelo. Už když sem přijíždíte od Carrary, stojí v areálech podél silnice ty velké čtyřnohé jeřáby, co v přístavech zvedají kontejnery. Tady ovšem pracují s obrovskými kvádry mramoru, který se těží na několika místech. Sochařských a kamenických dílen je v Pietrasantě asi padesát.

Náměstí Piazza del Duomo nemůžete minout, protože k němu vede hlavní třída vyzdobená tradičně deštníky. Zřejmě je sem rozvěsí místní v ročním období, kdy neprší. Na podzim si je zase vyzvednou. Náměstí dominuje Duomo S. Martino, ostatně Dóm musí dominovat, jak jinak. Byl postaven ve čtrnáctém století, ale byl několikrát přestavován. Exteriér pokrývá mramor, což by jinde bylo hodné obdivu, ale tady mají z mramoru kde co, třeba i chodníky.

Od roku 2022 náměstí dočasně dominuje také Park Eun Sun. Toť jihokorejský sochař, o němž píší, že je tvrdohlavý jako mramor, krystalický, nepoddajný, brilantní. 

Narodil se roku 1965 v Jižní Koreji, začínal jako malíř, v roce 1993 se přestěhoval do Carrary v Itálii. Prosadil se až díky italskému mecenáši. Jako jeden z mála mramor skládá a lepí v neuvěřitelně dokonalé tvary.

Zajdete-li do jakékoliv boční ulice, narazíte na další sochy, ateliéry nebo prodejní galerie. Sochy jsou prostě všude. I v garáži.

Některé dočasně vystavené objekty jsou z dočasnějšího materiálu, než je mramor, konkrétně z plastu. Poznáte to poklepem. Ale na druhou stranu, on plast v přírodě taky trhá časové rekordy.

Nesmím zapomenout na Annu Chromy, v parku stojí, nebo možná visí její socha Il Danzatore (2003). Anna Chromy se narodila v Českém Krumlově v rodině pivovarníka Karla Webera a jeho ženy Marie, rozené Chromy. Na konci druhé světové války se s rodinou přestěhovala do Rakouska. V Paříži potkala Salvadora Dalího, který se stal jejím vzorem a učitelem. Po vážné nehodě v roce 1992 se nemohla osm let věnovat malování a zaměřila se na tvorbu bronzových a mramorových plastik (osobně bych řekl, že je to spíš větší dřina). Chromy měla v Pietrasantě ateliér. Nejznámějším dílem Anny Chromy je "Prázdný plášť", známý jako Plášť svědomí, Pieta či Commendatore, který se nachází na několika místech ve světě, např. před Stavovským divadlem v Praze. Žila i v Monte Carlu, kde má též pěknou sochu v přístavu.