Jak rozumět textům současné pop music

Odrhovačky Michala Davida nebo směsky Vaška a Evy mají jednu nespornou výhodu. Čtenář nemusí v textech hledat hlubiny duše a skryté symboly - jedno čeho. Nejsou tam. Záměrně jsem napsal čtenář a ne posluchač, neb moje zkušenost s touto uměleckou tvorbou je pouze písemná. Stejně tak četba mainstreamových písňových textů je úplně něco jiného, než když si poslední hity oblíbené kapely pouštíte do sluchátek v metru. Každá banalita zamlžená metaforami, obalená aspoň dvěma akordy a procítěně zahuhňaná, získává rázem rozměr věčnosti. Když ale text hitu visícího už třetí týden na vrcholu žebříčku převedete zpátky na prostý text, máte šanci, že odhalíte jeho prostinkou sémantickou podstatu. Četba textů pop music připomíná konzumaci řízků po odstranění trojobalu. Bez dunivých akordů, hvězdného interpreta a efektního klipu zbyde jen tenoučká, vyklepaná flaksa.

V případě sofistikovanějších písňových výtvorů, kterým se dneska zásadně říká projekty, se i holé texty tváří jako intimní či společenská lyrika aspirující přinejmenším na Seifertovy Kralupy, když ne na Magnezii Literu. Důkladnější analýza ovšem i zde odhalí předstíranou vznešenost. Ale vlastně proč ne? Proč nezpívat o prostých věcech života? Třeba o tom, že máme hlad, bolí nás nohy nebo štve tchyně. Stačilo by jenom nazývat věci pravými jmény a nebude potřeba analyzovat, co nám textař pop music chtěl vlastně říci. Pár příkladů:

Prostatik probudí ženu na lůžku, protože si musí rozsvítit, když jde na záchod:
Tma není jen absence světla těsně po probuzení,
kdy stín je mým vlastním vtělením, opouštím tě.
Ne navždy, ale pro tuhle chvíli,
jen vraždím noc a my dva jsme si zbyli
a to tě děsí.
(Tomáš Klus - Bludička z Průhonic)

Cestou domů z děsný pařby spěchá na poslední metro a nefungují pojízdné schody na Míráku:
Bůh ví, že chci umřít vedle tebe
stráží jsme odhaleni.
Bůh, ví že ty schody co jdou z nebe
scházím v tvým opojení.
(Tereza Kerndlová - Schody z nebe)

Konečně jsem sehnal slušnej matroš (benzoylmethylekgonin):
Bílá stopa, rovná, hladká, krásná,
dneska bude moje duše šťastná,
padesátka v pohádkovém kraji,
nemusím být první, kamarádi.
(Michal Hrůza - Padesátka)

Něco tu pekelně smrdí, že ani nevím, čí jsem:
Jsem, tady jsem a pořád jsem to já,
kdo je, kdo došel sám až sem,
kde mám jistotu, že dál půjdu s tebou.
Jsi, tady jsi a pořád jsem to já,
kdo je, kdo došel sám až sem,
kde mám jistotu, že dál budu tebou.
Jedno je vším, všechno jedním,
už několik dní to cítím.
Jedno je vším, všechno jedním,
už několik dní to cítím.
(Tomáš Klus - Jsem)

Lidové písně si na vznešenou poezii nehrají, zachycují životní příběhy bez příkras a textaři všech generací by v nich měli čerpat inspiraci. Třeba píseň "Mamko moja" na jedné straně ukazuje temné, až rasistické stránky starší generace a na druhé straně nenásilně provádí osvětu v romské komunitě, aby tato chodila k zubaři.

Mamko moja já sa vydávat mám,
Mamko moja já sa vydávat mám,
chodí za mnú z Javoriny cigáň.

Gigáň sa ňe prevelice lúbí,
cigáň sa ňe prevelice lúbí,
protože má pjekné bíué zuby.

Bíué zuby, kaďeravé vuasy,
bíué zuby, kaďeravé vuasy,
to cigáňa prevelice krášlí.

Na to sem ťa céro nechovaua,
na to sem ťa céro nechovaua,
aby sem ťa za cigáňa daua.