Holyvúdská teorie Vesmíru

Holyvúdské mezigalaktické projekty mají dnes díky počítačové technice nekonečné možnosti, které ovšem filmoví tvůrci využívají k realizaci stále stejných klišé. Však proč ne, když ona tak krásně zabírají a vydělávají, že. V nedaleké filmové budoucnosti se do dalekého Vesmíru létá celkem rutinně a samozřejmě vždy s cílem vědeckým, průzkumným a mírumilovným. Zhruba tak po dvaceti minutách filmu se to ovšem zvrtne a je jasné, že si s ufouny půjdeme po krku nebo po něčem, co mají místo něj.

Lidé se na dokonalých strojích přemisťují nadsvětelnou rychlostí proto, aby se pak na nějaké planetě v jiné galaxii primitivně fackovali s jinými tvory poté, co přestanou fungovat ultramoderní zbraně. A fungovat přestanou vždy, protože jinak by souboje neměly tu správnou gradaci. Vlastně facky už se moc nenosí, všichni umí kung-fu, aikido a karate, a to i bytosti žijící poslední čtyři miliardy let poměrně daleko od zemí, z nichž bojová umění pocházejí. Schéma souboje kladného a záporného hrdiny bylo převzato z jiných žánrů a řídí se těmito neměnnými pravidly:

1. Souboj hlavních postav je vždy až na konci.

2. Souboj trvá zdaleka nejdéle. Zatímco předtím všechny padouchy - zde ufouny - hrdina likviduje po desítkách pouhým mrknutím oka, ten poslední mu dá fakt zabrat.

3. Hrdina musí chvíli prohrávat, až málem skape (ale vždy jen málem).

4. Laserové či jinak sofistikované zbraně spolehlivě sloužící během celého filmu selžou jednomu nebo oběma, aby mohlo dojít na pěsti.

5. Než padouch vypustí duši, mívá projev. Pokud film hned nekončí, pak jde o projev zásadního významu pro přeživší. To platí samozřejmě jen pro padouchy inteligentní, tj. podobné tomu nejlepšímu, co ve Vesmíru vzniklo. Čím méně se nepřátelští tvorové podobají člověku a více se blíží přerostlé kudlance, tím méně lze očekávat nějakou smysluplnou promluvu.

6. Někdy se padouch znovu vzchopí, ale hrdina ho dorazí levou rukou, zatímco pravou objímá zachráněnou blondýnku. Od tohoto klišé se již postupně upouští.

V holyvúdském příběhu z dobývání Vesmíru nesmí chybět honička létacích strojů, od Hvězdných válek více méně pořád stejná. Stroje sice dokonale manévrují kdekoliv, ale z neznámého důvodu se vždy honí úzkými skalními průrvami nebo mezerami mezi výškovými budovami, kam se vejdou jen tak tak, přesněji řečeno pouze na štorc. Mezitím mateřské lodě čekají na orbitě, jsouce řízeny geniálním centrálním počítačem, jenž mimo jiné hovoří všemi jazyky několika okolních galaxií. Nicméně v závěrečném vypjatém okamžiku počítač kolabuje, nemá řešení a začne se z něj kouřit. Hrdina, aby kolosální loď vyvedl z hrozící zkázy, uchopí rukama knipl, který se příliš neliší od toho, jaký měly spitfajry v boji o Británii, a vše je zachráněno.

Meziplanetární lodě ve svých interiérech místem nešetří. Astronauti tu tráví dlouhý čas a tak pochopitelně potřebují obrovské zasedačky, jídelny i ložnice a hlavně nekonečné chodby určené k honičkám s potvorami, které tam nalezly nákladovým prostorem. Širokoúhlá okna se táhnou přes celý obří kapitánský můstek. Jsou z tvrzeného skla nebo plastu, takže mu neublíží ani meteorit velikosti kamionu. Když na lodi selže Warp či jiný geniální pohon kombinující termojadernou reakci, studenou fúzi případně anihilaci hmoty, projevuje se to stejně, jako ve staré dobré trafostanici na matičce Zemi, když do ní gangsteři střílí nebo ji jinak protipředpisově používají. Prostě se jiskří z kabelů a odněkud se valí syčící pára.

Hrdinka, která bývá často z důvodu genderové spravedlnosti ve vedoucí funkci, nepostrádá mladé a krásné tělo. Když už velí starším mužům, tak ať je aspoň na co koukat. Toto tělo je potřeba patřičně zdůraznit speciální přiléhavou kombinézou, nebo ještě lépe předvést při osobní hygieně. Kapitánka lodi či vědeckého týmu se během 200 minut filmu vícekrát sprchuje a převléká, zatímco zbytek posádky jsou čuňata, co setrvávají ve stejném mundůru, který si navlékli na Zemi před několika světelnými roky.

Nesmíme zapomenout na roboty, humanoidy, prostě umělé bytosti, které slouží jako chytřejší doprovod vášněmi zmítané posádky. Tito nepodléhají emocím a mnohdy vyřeší základní filmovou zápletku. Veškerou smetanu ovšem pochopitelně slíznou lidé, kteří se pak plni optimismu a sebeuspokojení vrací na Zemi, aniž si vlastně kdokoliv z nich i z diváků pamatuje, co vlastně bylo původním cílem výpravy a zda cíle bylo dosaženo. Nějakého cíle rozhodně dosaženo ale bylo, protože prvních čtrnáct dnů promítání znamenalo kasovní trhák.