Bouřlivý Dijon s příchutí hořčice

Čtvrtého července 2014 se na Dijon hnaly dvě bouřky. Jedna lokální, meteorologická. Druhá celostátní, fotbalová. My jsme do Dijonu nic netušíce dorazili odpoledne, abychom omrkli město a přespali před další cestou na jih. Zážitek z města, zvláště toho jedenkrát navštíveného, někdy vnější okolnosti ovlivní tak, že se stanou dojmem převládajícím. Město se vylidnilo, asi spíš kvůli té bouřce fotbalové. Večer Francouzi hráli s Němci na fotbalovém mistrovství v Brazílii, takže lidé zůstali doma nebo uvízli v hospodách s televizí. Restaurace bez obrazovky zely prázdnotou.

Zatímco na fotbalovém nebi se žádná smršť blesků (gólů) a hromů (penalt) nekonala, Němci vyhráli 1:0, na nebi dijonském živly řádily tak, že ani deštníky nepomáhaly. Známé památky z dob, kdy tu sídlili mocní burgundští vévodové, jsme v pauzách mezi sprškami vody viděli. Jinak jsme se ale ukrývali v obchůdcích a vybírali, jaké balení známé dijonské hořčice koupit. Dijon se stal synonymem pro hořčici od roku 1747, kdy ji začal vyrábět Antoine Maille. Ne že by předtím neexistovala. Ale Maille dokázal vzbudit pozornost krále Ludvíka XV a stát se jeho výhradním dodavatelem octů a hořčic. A pak se začali opičit další evropští panovníci.

Nejkrásnější je prý Dijon v podvečer, kdy nasvícené památky získávají hořčičnou barvu, což je pochopitelně jen asociace, nikoli záměr památkářů. Ostatně v prodejnách Maille i jiných najdete spoustu různých barev a chutí hořčic, stejně jako se rozmanitými barvami a chutěmi vyznačuje celé město. Ale ta okrová po dešti působila uklidňujícím dojmem, z něhož nás vytrhovaly pouze agresivně blikající zelené neóny lékáren. Unifikovaně odporné a všudypřítomné lékárny představují jeden z mála rušivých elementů francouzských měst. Pokaždé přemýšlím, jak se všechny uživí. Asi každodenní návštěva svého lékárníka patří ke stejné tradici, jako návštěva své boulangerie a v Dijonu i své "moutarderie".