Bez čichu

Sedím doma kvůli covidu. Dohnal mě bídák až teď, kdy se mediálně vyčerpal, nikoho už nevzrušuje. Světu vévodí jiná atraktivnější témata, v Česku obzvlášť. Před komunálními a blízkými prezidentskými volbami, v rychle rostoucí drahotě a ještě rychleji rostoucím strachu z ní dokáže zaujmout už jen to, co měla Agáta Hanychová k snídani, když přespala u Soukupa.

Díky očkování se covid projevuje jako slabší chřipka nebo silnější rýma. Až na ten čich. Jeho ztráta jest něco nového, neznámého. Poté, co jsem se otestoval na kyselém zelí, mleté kávě a několika druzích aromatických sýrů, se teď mnohokrát během dne přistihnu, jak očichávám věci, které by mě dříve ani nenapadlo strkat si pod nos. Ale kde nic tu nic. U jídla sice rozliším, co je slané, sladké, hořké nebo kyselé, ale utrácet za degustační menu v michelinské restauraci by pro mě bylo vyložené plýtvání.

Ještě že si ten virus nevybral jiný pro homo sapiens důležitější smysl vnímání, i když sommeliéři a hlavně profesionální čichači by nesouhlasili. Když sedím doma, ať už kvůli covidu nebo něčemu jinému, a nepíšu-li zrovna krajničku, tak si čtu. Pominu-li oblíbené čichání k novým knihám, je proces jejich "konzumace" zcela odvislý od smyslu zrakového. Ale stejně si ztráta čichu zaúřadovala aspoň tematicky a vynutila si, abych sáhl po oblíbené knize Jak voní tymián. Na otázku Marcela Pagnola, mohu jen smutně pokrčit rameny, což bolí víc o to, že celá Provence je vůněmi prostupena víc než jiné kraje. Útěchou mi může být snad jen fakt, že na otázku většina lidí odpovědět taky neumí, protože obecně se vůně dost těžko popisují.

Kvůli covidu už taky nezjistím, Jak voní Indie (Zuzana Tarabusová), Jak voní láska (Julie Cohen), Jak voní týden (Olga Masiuková) ani Jak voní můj domov (Václav Větvička). Uniká mi Vůně nebe (Ivana Ondriová), Vůně citrónu (Sam Xabyssus), Vůně života (Táňa Keleová-Vasilková), Vůně kávy (Dany Laferriere), Vůně ďábla (Mons Kallentoft), Vůně léta (Petra Martišková), Vůně ženy (Charlene Sandsová), Vůně neviditelného (Milo Manara), Vůně noci (Markéta Harasimová) a dokonce i Vůně chleba (Mirka van Gils Slavíková). Svět, který voní (Karel Teige), je mi momentálně nedostupný, byť bych zkusil Čichat oheň (Jana Orlová) nebo zkoumal Mystiku čichu (Josef Váchal). Benzín už nevoní (Petr Hošťálek), takže tady o nic nepřijdu. Na druhou stranu Smrad škvařeného fousu (Marian Palla) nebo Pan Smraďoch (David Walliams) patří k postradatelným čichovým zkušenostem. Protože Čas voní dálkou (Ludmila Vaňková), mám naději, že v dohledné době budu Cítit znovu (Mona Kasten).