Arles

O Arles se mimo jiné praví, že je branou do Provence, protože jím protéká řeka Rhôna, která tvoří přirozenou hranici regionů Languedoc-Roussillon a Provence-Alpes-Côte d'Azur. Pro mě už od mládí, kdy jsem hltal životopisy Vincenta van Gogha, bylo Arles spojeno se spalujícím sluncem a zničující touhou zachytit na plátně jeho projevy. Van Goghův život je všeobecně znám a sotva najdeme větší paradox proměnlivosti společenského názoru na umění. Od toho skoroblázna nikdy nikdo nekoupil jediný obraz, bez bratrovy podpory by umřel hlady. Dnes by se za jediný obraz, který tehdy použili na zastřešení kurníku, dala koupit obří drůbežárna i s vilou pro drůbežářského magnáta.

Ale to jsem se rozepsal o Vincentovi místo o Arles. I když bedekry nabízí trasy "po stopách van Gogha", mě přišlo, že Arles žije samo sebou, že se nehodlá stát atrakcí spojenou s nějakým jménem, jako se to někdy přihodí jiným městům. A to je rozhodně dobře. Tedy až na výjimky, za které ale nemůže ani město ani van Gogh. Může za to komerce a právě ony cestovní kanceláře a bedekry. K těm poněkud nezvládnutým místům patří Place du Forum. Terasu "své" kavárny (Le Cafe la Nuit) by asi van Gogh nepoznal, rozlezla se daleko na chodník i doprostřed náměstí spolu s jinými restauracemi. Vyfotit ji ani moc nejde, leda tak v listopadu, až utichne turistický nápor. Ona vlastně původně žlutá nebyla, to Vincent chtěl barvou vyjádřit její teplé světlo. Ovšem ta žluť by mi vadila nejmíň.

Jistě, nesmím zapomenout na antické ani románské stopy v Arles. Chrám svatého Trophima, románská katedrála z 11. století. Na rozdíl od mnoha českých staveb si tato uchránila krásně strohý interier před invazí barokního pozlátka. Každá zachovalá aréna je úchvatná, na jihu Francie jich najdeme řadu. Ta v Arles pochází ze druhého století n.l. Ale já si nějak nemohu pomoci, mě spíš baví ty staré ulice okolo ní. Tam totiž nepotkáte ten organizovaný zástup lidí, se sluchátky a elektronickou krabičkou na krku, v jehož čele kráčí vůdce - průvodce s mikrofonem. Připomíná mi to mateřskou školu na výletě, tam tedy navíc potřebovali ještě jednu paní učitelku na konci řady, aby se dětičky nepoztrácely. Párkrát jsem podobnou turistickou školku byl nucen zažít a vždy jsem se úmyslně ztratil.

Proč vlastně Vincent van Gogh nikdy nemaloval arénu v Arles? On raději hledal krásu v prostých objektech a věcech. I když, kdo ví. Spousta jeho obrazů, která vznikla v Arles, je nenávratně zničena, či ztracena. Budu muset zalistovat v jeho dopisech Theovi, jak to bylo s jeho vztahem ke zdejší aréně. Třeba to měl jako já.