Antibes

Starobylý přístav vystrkuje své hradby do moře už od šestnáctého století. Kolem postupně vyrostlo živé město čítající sedmdesát tisíc obyvatel, tedy v zimě. V létě jich bude nejmíň dvojnásobek. Antibes si lze snadno zamilovat tak, až se člověk rozhodne tu zůstat. Jako třeba Pablo Picasso, Max Ernst nebo Graham Green. Velké Antibes zahrnující středisko Juan-les-Pins je slavné i z dvacátých let minulého století, kdy se sem hrnuli volnomyšlenkářští Američané. Píše o tom třeba Hemingway. Taky Fitzgerald v Něžné noci.

I když tu člověk tráví jen pár dní, měl by se přizpůsobit zdejšímu tempu a stylu života. Ráno zajít na trh pro čerstvou zeleninu, sýry a baqety. Posnídat v kavárně nebo na terase penziónu kávu s tou přinesenou křupavou a voňavou věcí, k níž česká veka marně vzhlíží z hlubin kulinářského zatracení. V podvečer zase zaskočit na palačinku, pastis nebo sklenku vína, omrknout bleší trhy (žádný šmejd, spíš starožitnosti). A hlavně se procházet uličkami nebo po hradbách starého města.

V Antibes žil jednu část svého plodného života Picasso a většinu toho, co tu vytvořil, zde zanechal. Takže muzeum v pevnosti na pobřeží má asi čtyři patra jeho děl, víc Picassů, než vlastní celá naše Národní galerie. A přitom stačí popojet pár kilometrů do Vallaurisu, kde stojí jen tak mimochodem další Picassovo muzeum. Nesmíme zapomenout ani na současné umění, které na Azurovém pobřeží dostává prostor i podporu. Vyplatí se dojít podél přístavu až na konec k soše Nomáda od Jaume Plensy. Uchvátí z dálky i z blízka. A je moc fotogenická.