A tati, kdy bude to Španělsko?

Zdůvodnění "bereme vnučku k moři" do jejího určitého věku nutno považovat za alibismus. Pokud totiž vnučka má šest a méně let, jest jí celkem jedno, kam je vezena. Malé dítě nezkoumá, kde se nachází jaksi teritoriálně, pokud jsou splněny jeho potřeby. Potřebuje se cítit v bezpečí, mít své lidi kolem sebe, také svoje hračky (nebo jakékoliv jiné, jež se záhy stanou vlastními) a spousty prostoru na hraní. Vyžaduje neustálé podněty k poznávání, čímž se ovšem nemyslí vznosné katedrály nebo úchvatné přírodní úkazy. Placatý kamínek skákající po vodě představuje tu nejúžasnější věc a je lhostejné, zda skáče po rybníku v Počernicích nebo po Lac de Saint-Cassien. Zmíněné neustálé podněty k poznávání ovšem nelze chápat tak, že tyto musí být nové. Spíš naopak. Opakování některých her do úplného zpitomění dospělé osoby patří k těm nejmilovanějším aktivitám.

Na druhou stranu dlouhé cesty autem, busem či letadlem mnohdy malí caparti vydrží spíš než jejich vystresovaní rodiče, zabývající se celou dobu myšlenkami, zda mají jejich potomci dostatek komfortu. Když jsme v raných devadesátkách mohli konečně svobodně vyrazit na západ, nevadilo dokonce ani nám, že pojedeme autokarem do Španělska nejmíň dvanáct hodin. Dcery ve věku tři a pět let to zvládaly s nadhledem. A asi tak třetí den vytouženého pobytu, když jsme měli za sebou seznamování s mořem, plážové poflakování, procházky městečkem, hotelové all inclusive nacpávání a vysedávání u bazénu, naše mladší dcera vznesla s vážným výrazem v tváři dnes už legendární dotaz: "A tati, kdy bude to Španělsko?"

Už nevím, co jsme na to odpověděli, pokud vůbec něco. Na takový dotaz odpovědět ani nejde, odpověď je jaksi "inclusive". A spolu s ní otázka zahrnuje i všechno předchozí snění, přípravy, vychvalování a těšení. Ovšem až jejím vyslovením jsme si my dospělí uvědomili, že v dětské hlavičce se těšení na "Španělsko" formuje úplně jinak. Možná by dětští psychologové věděli, co si tříleté dítě mohlo pod pojmem "Španělsko" vysnít, my to nevíme dodnes. Ale rozhodně to nebylo to, co jsme si my dospělí v turistickém letovisku tak vychutnávali.

Když jsme letos brali dvouletou vnučku na Azurové pobřeží, bylo to s vědomím, že je jí absolutně fuk, z jakého písku bude plácat své bábovičky. A tak jsme přibalili ještě její rodiče, aby se to jaksi zdůvodnilo. A taky aby se ten psychický nápor spojený s péčí o malé dítě rozdělil mezi víc osob. Ale stejně, nezní to pěkně, když dědeček s babičkou vezmou vnučku k moři?